Proslulých bitev je celá řada, ta proslulost je často ale nechvalná. Války, bitvy, šarvátky, útoky, to vše je spojeno s obětmi. A bitva u Sadové nebyla výjimkou. I proto, že se v ní používaly již docela moderně pojaté zbraně.
Bitva, kterou historikové situují k Sadové nebo Chlumu, se stala druhým největším střetnutím 19. století – účastnilo se jí 436 tisíc pruských vojáků a vojáků v barvách Habsburků. Proběhla 3. července uvedeného roku. Za místo střetu generálové vybrali lokalitu ležící severozápadně od opevněného města Hradec Králové. Bojiště ohraničoval tok Labe a vesnice Hořiněves, Benátky, Sadová, Mokrovousy a Dolní Přím.
Důležitou roli v tehdejší zahraniční politice hrál pruský „Železný“ kancléř Otto von Bismarck. To on pohyboval „figurkami na šachovnici Evropy“, protože pruský král a německý císař Vilém I. se bez něj neobešel, ba tvrdí se, že císař se vždy řídil kancléřovou radou. Bismarck je tedy opravdovým architektem sjednocení Německa, dokončeného v roce 1871. Kancléřovu taktiku lze vyjádřit slovním spojením „krví a železem“, protože cesta Německa za sjednocením je lemována mnohými válečnými konflikty.
Jedním z nich je válka o Šlesvicko-Holštýnsko, v níž ještě Prusko spolupracovalo s Habsburky. O územní zisky se rozdělili, ale už zanedlouho stojí bývalí spojenci proti sobě. A to je válka, o kterou nám jde – válka prusko-rakouská z roku 1866.
Jak by to asi komentoval dobový žurnalista? Protože jím nejsem, použiji současný slovník.
Skandál! Prusko si dovolilo iniciovat vyloučení Rakouska z Německého spolku! Není jiné odvety než domáhat se nápravy po zlém, když to po dobrém nejde. Rakouský mocnář František Josef I. vyhlašuje 17. června 1866 Prusku válku. Do zbraně!
Pruskou armádu vede sám král Vilém I., ve věcech vojenských se ovšem spoléhá na náčelníka generálního štábu generála pěchoty Helmuta von Moltkeho. Rakouská vojska řídí polní zbrojmistr Ludvík von Benedek.
Rakouské jednotky podporované několika saskými oddíly se 2. července formují na pravém břehu Labe, rozmisťují se do desetikilometrové linie půlkruhového tvaru. Důležitá je vyvýšenina Chlum poblíž vesnice stejného jména. Generalita ponechává část sil v záloze. Pruské armády – První a Labská – zaujímají pozice na opačné straně prostoru. Ovšem Druhá pruská armáda neznalá terénu ještě nedorazila.
Bitva začíná 3. července za rozbřesku. Habsburské síly využívají moderní, z bronzu odlitá čtyřliberní a osmiliberní děla s dostřelem několik kilometrů a odráží První pruskou armádu u obce Lípa. Zahájení bitvy je plně v rukou rakouských sil.
Zdárně se vyvíjející situaci ale komplikuje zbytečný boj o les Svíb, který svedly 2. a 4. rakouský armádní sbor se 7. pruskou divizí. Bohužel tím odkrývají část rakouské obranné linie. A právě v této chvíli na málo přehledné bojiště nepozorovaně vstupuje Druhá pruská armáda, která konečně dorazila. Dostává se na vyvýšeninu Chlum, to je do týlu rakouských vojsk.
A zde se dostáváme k další důležité okolnosti, která rozhoduje o výsledku polní bitvy. Technika a zbraňové systémy – tak bychom to asi řekli dnes. V bitvě u Hradce Králové jde o užívané ruční palné zbraně. Prusové užívají pušky-zadovky sestrojené podle Nikolause Dreyse. Nabíjejí je patronami i vleže a mohou tedy pálit rychleji, i když méně přesně a s kratším dostřelem. Vojáci habsburské armády nabíjejí své předovky vestoje a vyžaduje to delší čas. I když tyto zbraně častěji zasáhnou cíl, jsou v této chvíli nevýhodou. A klasický způsob boje muže proti muži, tzv. na bodáky, vyžaduje, aby se vojáci k sobě přiblížili. V tom ale užití zadovek účinně brání. Při pruské rychlopalbě se rakouský útok rychle hroutí.
Rakouská armáda ztrácí v boji 10 000 vojáků a hrozí její obklíčení, popřípadě úplné zničení. Proto zbrojmistr Benedek nařizuje ústup směrem na Moravu. Pruská vojska naštěstí habsburské síly nepronásledují. Za epilog můžeme považovat velkou jezdeckou bitvu, v níž se střetlo na 11 tisíc rakouských a pruských vojáků na koních. Rakouské jezdectvo má za úkol krýt ústup pěších armád. Během půl hodiny zde na obou stranách padne 1 600 mužů a zahyne 2 000 koní.
Pokud byste chtěli můj report porovnat se skutečným dobovým líčením, přikládám text dopisovatele britského deníku The Times, který pobýval v době bitvy v pruském hlavním stanu:
„Prusové stříleli mnohem rychleji nežli Rakušané, avšak nemohli viděti cíle pro kouř, domy a stromy, kdežto rakouští myslivci, jsouce kryti, pálili na slepo směrem, odkud se blížil nepřítel, a střelbou svou strašlivě protrhovali uzavřené šiky pruské. Avšak Prusové znenáhla lepšili své postavení. Byť i pomalu, přece srdnatě a vytrvale drali se ku předu, ač trpíce ztráty při každém kroku a pokrývajíce místy půdu svými padlými. Aby pomohla pěchotě, odvrátila pruská dělostřelba na chvíli pozornost svou od děl rakouských; zasypávajíc střelbou vesnice, obsazené rakouskou pěchotou, způsobila hrozné spousty. Mokrovousy a Dohalice se vzňaly, a granáty pršely na obhájce hořících vesnic. … 7. divise zahájila palbu proti lesu, nemohla však mnoho poříditi, ježto nepřítel byl kryt stromy; i šla na to bodákem. Rakušané necouvali, nýbrž vyčkali Prusů, i byl v lese nad Benátky sveden jeden z nejkrvavějších bojů muž proti muži, jakého kdy válka viděla. 27. pruský pluk vešel do lesa s 3000 muži a 90 důstojníky, a vyšel na druhé straně z lesa s 2 důstojníky a 300–400 muži; všichni ostatní byli zabiti nebo raněni…“
Na závěr tohoto článku si dovolím nabídnout inspiraci na výlet. Je možné navštívit místa bojů – to pro ty, kteří mají rádi turistiku. Je tu ale i Muzeum války 1866 v Chlumu založené už v roce 1936. Od července letošního roku by mělo být znovu otevřeno veřejnosti. U něj je také rozhledna. Nejnavštěvovanější jsou ale různé pomníky – najdete jich tu na 480. Ve svíbovském lese jde o tzv. Alej mrtvých, na Chlumu je pískovcový sloup se sochou Austrie, u Lípy nemůžete minout pískovcové mauzoleum, u Střezetic je Pomník jezdecké srážky. Místní a různé kluby vojenské historie také pořádají ukázky střetů přímo na bojišti. Vzhledem k tomu, že nás čeká kulaté výročí bitvy, dá se předpokládat nějaká výpravnější šou.
A na závěr ještě jedna perlička: V 80. letech 19. století vznikla dnes zlidovělá humoristicky laděná píseň Kanonýr Jabůrek. Kdo by aspoň jednou nezaslechl repliku „U kanónu stál a pořád ládoval“, že? No, realisticky – současná mládež bude spíš ze školních lavic znát jméno spisovatele Jaroslava Rudiše, v jehož románu Winterbergova poslední cesta hraje bitva u Hradce Králové klíčovou roli. I přes počet stránek knihu doporučuji.
Zpracovala: Magda Hrstková
Zdroje:
