Tím posledním korunovaným českým králem byl Habsburk Ferdinand V., jemuž Vídeňáci přezdívali dost nelichotivě, Češi ho ale zvali Dobrotivým. Než se však dostaneme k důvodům tohoto přízviska, musíme se vrátit na začátek životního příběhu uvedené osobnosti.
Ferdinandův otec František I. vstoupil do evropských dějin jako odpůrce Napoleona Bonaparta. Většina z nás ale ví, že ve válkách s „malým velkým Francouzem“ neměl František příliš úspěchů – nejznámější je bitva tří císařů nedaleko Slavkova u Brna, v níž jednoznačně prohrál. Napoleon se chtěl stát vládcem Evropy, proto zrušil svatou říši římskou národa německého. Tím přišel Habsburk František o titul říšského císaře. Aby se svému rivalovi titulaturou vyrovnal, vyhlásil v roce 1804 rakouské císařství. Připravoval tím také pozice pro svého nástupce.
Syn Františka I. Ferdinand se narodil v roce 1793 jako druhé dítě císařského páru. Ve Vídni se jistě slavilo, protože na svět přišel následník. Brzy se ale ukázalo, že to nebude jednoduché, protože se dítě ve vývoji opožďovalo a bohužel se projevily záchvaty epilepsie. Chlapeček zůstával chorobně hubený a celkově neduživý. Měl nepřirozeně velkou hlavu s pokřiveným obličejem, neustále pootevřená ústa, krátké ruce a nohy a malé tělo. V evropských panovnických domech se začalo šeptat, že je slabomyslný, což ovšem není pravda. Důkazem může být jeho schopnost naučit se pěti jazykům, a to včetně maďarštiny. Pravda ale je, že projevy slaboduchosti můžeme spojovat s některými Ferdinandovými sourozenci. Není divu, protože rodiče František a Marie Tereza Neapolsko-Sicilská byli bratranec a sestřenice a prarodiče měli ještě bližší rodinnou vazbu – byli sourozenci. Podrobnější vysvětlení najdete jednoduše na wikipedii v článku o Ferdinandovi V.
Slabá tělesná stavba a časté projevy nemocí způsobily, že Ferdinanda chránili před zátěží – např. do devíti let ho neobtěžovali vzděláváním. Chlapec ale miloval hudbu a naučil se hrát na klavír a trubku, zajímal se o botaniku (jeho oblíbenou květinou byla jiřina) a nadšeně sledoval vývoj techniky (později velmi rád jezdil vlakem).
Dospívání svého syna sledoval císař František I. nejspíš se vzrůstajícími obavami. Také proto snad dohlédl na jeho korunovaci uherským králem, která proběhla v roce 1830 (tedy pět let před Františkovou smrtí). Uherskou aristokracii, která obřadu přihlížela, spoluvladař Ferdinand V. ohromil tím, že pronesl korunovační projev v domácím jazyce. To ostatně zopakoval i při korunovaci pražské, samozřejmě v češtině. Když jeho otec František I. v roce 1835 umíral, musel už vědět, že říši nezanechává schopnému následníkovi. Proto vládou pověřil kancléře Metternicha a státní radu, v níž hrál prim hrabě Kolovrat.
Ferdinand byl po otcově skonu korunován ještě dvakrát – císařem rakouským (zde s řadovou číslovkou „první“) a v roce 1836 králem českým, což je akt, který nás zajímá nejvíce. Jako český král měl oprávněně číslovku „pět“, protože vládl v zemích Koruny české jako pátý toho jména. (Jeho stejnojmenní předchůdci se do dějin zapsali výrazněji. Ferdinand I. byl prvním Habsburkem, který na českém trůnu vládl dlouhodobě, miloval prý svou manželku Annu Jagelonskou a tvrdě potlačil 1. stavovské povstání v zemi. Ferdinandové II. a III. vládli v době třicetileté války a prosadili jednoznačnou rekatolizaci, čímž ochudili české země o takové velikány, jako byl např. Jan Amos Komenský. Snad jen Ferdinand IV. se ničím neproslavil, protože zemřel předčasně ve věku 20 let na pravé neštovice a na věčnost tak předešel svého otce Ferdinanda III. Promiňte mi tu vsuvku, ale snad vysvětluje, jak je to s číslováním „našich“ Ferdinandů.)
Vraťme se k tomu s řadovou číslovkou „pět“. Nevládne, to za něj dělají jiní, zejména kníže Metternich – doba si dokonce vysloužila název Metternichův absolutismus. Císař a král Ferdinand V. tak má čas na své záliby. Uvádí se, že jednou z nich byly procházky na čerstvém vzduchu. Při nich panovník praktikoval to, co si prý jako jediné zapamatoval z rad svého otce: „Ke svým poddaným se chovej laskavě.“ Ferdáček to pochopil tak, že má každému, koho potká, něco dát. Rozdával tedy kolemjdoucím nejen peníze, ale i osobní věci, které měl momentálně u sebe. K témuž nutil i ty, kteří ho doprovázeli.
2. prosince 1848 vláda Ferdinanda V. končí. V době revolučního vzepětí nejen ve Vídni a Rakousku, ale i v ostatních důležitých zemích habsburské monarchie se nad slunce jasněji ukázalo, že císař na své úkoly nestačí. Nejprve ho uklidili do Innsbrucku. Když padl Metternich, ale situace ve Vídni se ani na podzim 1848 neuklidňovala, poslali ho do Olomouce. Zde abdikoval ve prospěch svého synovce Františka Josefa I. Když tento adept na habsburský trůn před svým strýcem poklekl, aby od něj vládu přijal, prý ho Ferdinand pohladil po vlasech a pronesl: „Jen buď hodný!“ Tím nejspíš považoval předání moci za provedené.
Po odstoupení se Ferdinand V. natrvalo odstěhoval z Vídně. Pobýval v Praze, kde se mu dostalo již zmíněného přídomku Dobrotivý. Pro Pražany byl jakousi figurkou, bez níž by místní kolorit nebyl úplný. S oblibou zajížděl také na zámky v Ploskovicích a Zákupech, které pro něj císařský dvůr vyhradil. Do Zákup, kde pro Ferdinandovo pohodlí dokonce zbudovali výtah, ho občas doprovázela manželka, raději však trávila čas v Itálii. Tím se dostáváme k poslední poznámce o excísaři. Z rozhodnutí rodiny se oženil s Marií Annou Savojskou. Císařská dvojice však na svět nepřivedla žádného potomka. Nechám na čtenářích, zda to – vzhledem ke genetické zátěži Ferdinanda a jeho sourozenců – nebylo spíš dobře.
V Čechách vysloužilý panovník také dožil. Zemřel 27 let po své abdikaci v roce 1875. Pražané tak přišli o svého Ferdáčka a pražské děti o podivínského strýčka, který nosil po kapsách bonbony, a když je rozdával, měl zjevně radost ze své štědrosti a laskavosti.
Napsala: Magda Hrstková
Zdroje:
- Wikipedie: Otevřená encyklopedie: Ferdinand I. Dobrotivý. [online]. c2026 [citováno 16. 03. 2026]. Dostupný zde.
- Poslední korunovaný český král Ferdinand I. Dobrotivý. Proč nemohl řádně vládnout?; Český královský institut, 1. 3. 2022. Dostupný zde.
- Čornej, Petr: Panovníci českých zemí; Fragment, Praha 1992
- Čornej, Petr a kolektiv: Dějiny zemí Koruny české I; Paseka, Praha 2021