Václav III. – 720 let od záhadné královraždy
Když se v roce 1289 konečně českému králi Václavovi II. narodil vytoužený syn, byl tatínek radostí bez sebe – i když matkou byla Guta Habsburská, s níž byl Václav oženěn z dynastických důvodů. (Žena, která českého krále doslova uhranula, Richenza, jíž se ovšem na českém dvoře říkalo Eliška, mu dala už jen jedinou dceru.) Následník trůnu byl zahrnut péčí a podle dobových měřítek také vzděláván. Kroniky o něm hovoří jako o inteligentním, takže s tím vzděláváním to asi bylo docela jednoduché.
Protože otec Václav II. nebyl prototyp bojechtivého vojevůdce, získával výhody především diplomatickou cestou. Jeho stejnojmenný syn tak mohl dostat v tomto ohledu tu nejlepší školu. A jedním z těchto počinů byly zásnuby s dcerou uherského krále Ondřeje III. Alžbětou dohodnuté, když bylo Vašíkovi devět a Bětce šest let. Když v roce 1301 král Ondřej III. zemřel, uherský trůn neměl přímého mužského dědice. A nastaly komplikace. Uchazeči totiž byli dva. O Václavovi, který však v Uhrách musel užívat jméno Ladislav, už víme. Tím druhým byl neapolský princ Karel Robert z Anjou, jehož babička Marie byla uherskou princeznou. Tento adept na královský trůn získal podporu části uherských magnátů a zejména ostřihomského arcibiskupa, který Karla Roberta bez rozpaků korunoval. Uhry tak rázem měly krále dva. Pravda je, že Václav III.-Ladislav si nemohl být jist podporou většiny uherské šlechty. Svou moc mohl opřít pouze o tu z Horních Uher, rozumějte z dnešního Slovenska, a také šlechtu z okolí Budína a Šoproně. Proti Václavovi byl také papežský stolec. Dá se říct, že této opozici vadilo silné soustátí ve střední Evropě.
Situaci zpovzdálí, ale pozorně sledoval český král Václav II. Musel, když si připomeneme, že Václav III. byl jeho jediný syn. A co viděl? Nechme promluvit kroniku:
Zmiňovaný král, kterého Uhři pojmenovali Ladislav, sídlil v Budíně, ale baroni mu nedali ani jeden hrad, žádnou moc a vládu, žádné královské právo podobně jako chlapci Karlovi. Jedna část země vyhlásila králem Karla, druhá Ladislava, ale pouze podle jména, ne ve skutečnosti, ve smyslu královské svrchovanosti a pravomoci.
Vídeňská obrázková kronika
Traduje se, že Uhři naučili mladičkého Václava III. pouze „užívat si světských radostí“. Musíme to ale brát s rezervou, protože i po Václavově návratu do Čech mu jeho společníci nabízeli četné zábavy, aby se králi zalíbili a získali majetky nebo výnosné úřady. Pravda ovšem je, že ani podpora uherských magnátů nebyla zadarmo. V zemi došlo k otevřeným bojům mezi stranou Václavovou a stranou Karla Roberta. Koalice Anjouovců, papeže a Habsburků vedla k vyhlášení říšské klatby nad českými zeměmi – logickým spojencem prováclavovské části Uher. Nakonec se však český král Václav II. rozhodl syna Václava III. z Uher odvézt. Boj o korunu tak skončil. I když – o jakou korunu, že? Když ten konkrétní klenot, Svatoštěpánskou korunu, vzal Václav II., jakoby mimochodem, s sebou zpátky do Čech.
Nicméně, uherská kapitola v životě Václava III. se uzavřela. Klidu se ale nedočkal. Spojená uherská a habsburská vojska plenila české země. Ne nadarmo byl ale tatínek Václav II. obratným diplomatem. Jednal, zdržoval a odsouval rozhodující vojenské střetnutí tak dlouho, až říšskému králi Albrechtovi Habsburskému došly peníze. Vojska odtáhla. Nyní ale postihl Přemyslovce jiný problém. Zdravotní stav krále Václava II. se prudce zhoršil. 21. 6. 1306 ve věku čtyřiatřiceti let podlehl neléčitelné plicní tuberkulóze.
V této chvíli se mladý český král Václav III. projevil jako důstojný nástupce svého otce. Pokračoval v diplomatických jednáních s říšským panovníkem, splácel četné dluhy z válečného tažení do Uher, snažil se o dohody s českou šlechtou, podporoval domácí preláty a kláštery, zvlášť ten Zbraslavský, kde byl pohřben otec Václav II. Také si přál urovnat vztahy s Uhrami – vzdal se královského titulu, vrátil Svatoštěpánskou korunu a také zrušil zasnoubení s Alžbětou. Sám však nezůstal. 5. října 1305 se oženil s dcerou těšínsko-osvětimského vévody Měška Violou. O tom, proč padla volba právě na ni, se historici dohadují. My si můžeme myslet, že v tom mohla být i osobní přitažlivost a láska.
V této době Václav III. doslova rozhazoval. Řadě svých přátel a kumpánů přiklepl tu vesnici, tu městečko nebo hrad, jindy zase úřad. S nadsázkou můžeme říct, že ho manželské štěstí připravilo o realistický pohled na vlastní možnosti.
Teď se ale konečně dostáváme k události, která spěje ke svému výročí – olomoucké královraždě. Koncem roku 1305 se daly do pohybu události v Polsku. Václav III. byl po svém otci dědicem polské královské koruny, Václav II. ji však získal sňatkem s polskou princeznou Richenzou. Ta ovšem nebyla matkou Václava III. Zdálo se, že větší nárok na královský titul má některý z polských šlechticů. (I když rod Piastovců vymřel po meči, našlo se dost vzdálených příbuzných, kteří po smrti silného panovníka Václava II. považovali nároky jeho syna za nelegitimní.) Navíc na Polsko začali útočit Litevci. Silnější podporu měl Václav III. už jen v řádu německých rytířů.
Václav III. vyhlásil zemskou hotovost, tj. mobilizaci, protože na žoldnéřské vojsko neměl dost prostředků. Česká šlechta mu ale odmítla vojáky poslat. Kde teď jsou ti, kteří od krále ochotně přijímali štědré dary? Václav III. se v této situaci uchýlil dokonce k výhružkám.
Někteří uvádějí, že si tento král, když již po otcově smrti vládl v Čechách, jednou postavil do řady stejný počet nových hrnců, kolik bylo pánů, a jmenuje jednotlivé hrnce jmény jednotlivých pánů, po pořádku do nich tloukl a říkal: ‚Ty, takový a takový pán, vrať mi takový hrad, jejž držíš. Tak rozbiji hlavy svých poddaných, kteří se proti mně postaví na odpor a vzbouří.‘
Beneš Krabice z Veitmile: Kronika pražského kostela
Vojsko se v červenci 1306 začalo scházet v Olomouci. Tam se za ním vypravil i král Václav III., aby stanul v jeho čele. Léto bylo toho roku opravdu horké. Král se po obhlídce vojska a jednání se šlechtici rozhodl k odpočinku. Pobýval v budově olomouckého kapitulního děkanství nedaleko katedrály sv. Václava. Poklidné siesty se rozhodl využít vrah. Bezbrannému Václavovi, který kromě košile odložil všechen šat, zasadil tři rány dýkou. Těm král na místě podlehl. Prameny uvádějí:
Václav III., král český, když se procházel v paláci na vzduchu po poledni, byl usmrcen krutým a nelidským Durynkem Konrádem řečeným z Mulhova léta Páně tisícího třístého šestého.
Nekrologium olomoucké metropolitní kapituly
V kronikách najdeme hektický popis toho, že na nádvoří z paláce vyběhl jakýsi muž se zakrvácenou dýkou v ruce. Stráže se k němu ihned vrhly. A dál už si kronikáři trochu pohrávali s vlastní fantazií. Některým stačilo, že uvedeného Konráda zmasakrovali strážní, jinde se dočteme že na něj poštvali psy, kteří domnělého útočníka rozsápali. My se musíme spokojit s konstatováním, že král je mrtev.
Celé věky se spekuluje o tom, kdo si vraha najal. Možností je několik. Uhři, kteří se chtěli pomstít – zač, když se Václav III. již jejich koruny vzdal a korunovační klenoty vrátil? Že by hájili čest odmítnuté princezny Alžběty Arpádovny? Nebo to byl Albrecht Habsburský – s ním se ale český král už také usmířil, ne? Svědčí o tom odvolání říšské klatby. Že by smrt českého krále byla nejsnazší cestou pro jednoho z Albrechtových synů, jak se dostat na český trůn? Dalším adeptem je Vladislav Lokietek, který usiloval o polskou korunu – to by se asi dalo přijmout. Ale mnoho polských šlechticů stálo spíše na Lokietkově straně. Jak by asi ta válka dopadla? Nakonec do této řady možných pachatelů musíme postavit i českou šlechtu – dokud Václav poslouchal a rozdával, nebylo co řešit. Ale v rámci polského tažení vyhrožoval. Tak co s takovým králem?
Ať tak, nebo tak, historici se dnes kloní k poslední možnosti, tedy že ve vraždě krále Václava III. má prsty česká šlechta. Pokud rádi čtete, dovolte a závěr doporučení. Kniha Oldřicha Danka Vražda v Olomouci novelisticky zpracovává naše téma jako historickou detektivku. Pokud byste po ní sáhli, nejen rozšíříte své znalosti, ale taky se dobře pobavíte.
Zpracovala: Magda Hrstková
Zdroje:
- Čornej, Petr a kolektiv: Dějiny zemí Koruny české I; Paseka, Praha 2021
- Panovníci českých zemí; Fragment, Praha 1992
- Wikipedie: Otevřená encyklopedie: Václav III. [online]. c2026 [citováno 9. 02. 2026]. Dostupný zde.
- Jindřich Kačer, Problematický Václav III.: Vládl Čechám mladý hýřil, nebo rozumný král?, 2025, 100+1. Dostupné zde.